Když mi někdo blízký v okolí prozradí, jak strašně se cítí, jaký má stres, až ji/ho z toho bolí hlava a celé tělo, už už se nadechuji s radou nad zlato, aby si zacvičil jógu nebo si zkusil zameditovat. Většinou to polknu, protože už vím, že za 1) dotyčná/ý nestojí o moudré rady, ale o vyslechnutí. A za 2) i kdyby, dostane se mi odpověď, že teď když neví, kde jí/mu hlava stojí, sotva si kecne na 20 minut „někam do klidu“ a v hlavě nastolí prázdnotu.
